Popisujeme-li život nějaké slavné osoby (kterou Karel Veliký bezesporu je), je zvykem se jako první zmínit o datu narození. Už toto je ale u Karla problematické. Uvádí se datum 7.4. 742, nicméně novější bádání kladou jeho narození až do roku 747. A mají proto dobré důvody: Karlovi rodiče Pipin Mladší a Bertrada (dcera hraběte Chariberta z Laonu) uzavřeli sňatek až v roce 744. Je samozřejmě možné, že Pipin a Bertrada zplodili Karla už před svatbou, popřípadě že Karlovou matkou byla jiná žena. Tato otázka zatím zůstává kvůli torzovitosti pramenů otevřená.

Budoucí císař nepocházel z panovnického rodu. Jeho předci zastávali ve Franské říši funkci majordoma - správce dvora. Zemi vládla zdegenerovaná dynastie Merovejců už od roku 482. Bylo by asi dobré říci si, o jakém útvaru vlastně mluvíme, říkáme-li Franská říše. Územně šlo o prostor mezi řekami Garonnou a horním tokem Dunaje, přibližně tedy oblast dnešní Francie a velkou část Německa a Beneluxu. Franská říše se hlásila ke křesťanství, které přijal v letech 496 - 498 už její zakladatel Chlodvík a šířením křesťanské víry zdůvodňovala své výboje. Většina obyvatel se však nevzdala pohanských zvyklostí (běžné bylo kupříkladu mnohoženství) a ztotožnění se s křesťanskými principy života bylo řekněme formální dokonce i ve vyšších vrstvách. Církevní hodnostáři se často věnovali lovu a boji a panovníci, velmoži i úředníci vystavovali své protivníky nejkrutějším trestům. Ostatně samotní Merovejci odvozovali své královské postavení od přízně germánských bohů, nikoli z vůle křesťanského Boha!

Prolínání pohanských a křesťanských zvyklostí charakterizovalo též praxi, která vynesla do čela Franské říše germánský rod Karlovců se sídlem v Aurasii, v povodí Rýna a Maasy. Už majordom Pipin Prostřední (Karlův praděd) byl skutečným vládcem říše, zatímco Merovejský panovník se stal loutkou v jeho rukou. Nejinak tomu bylo i za majordomátu Karla Martela (Karlův děd). Nicméně teprve Karlův otec Pipin Mladší s merovejskou dynastií definitivně skoncoval a natáhl ruku po královském důstojenství. Za souhlasu franských velmožů vyslal do Říma k papeži Zachariášovi I. poselstvo s otázkou, zda je správné, že "králové Franské říše nemají žádnou moc". Papež, který hledal v Pipinovi oporu proti Langobardům a Byzanci, odpověděl, že "je lépe, aby se králem nazýval ten, kdo v rukou drží skutečnou moc, než ten, jemuž nezůstala žádná". A přímo doporučil, aby se novým panovníkem stal Pipin.

Této papežovy odezvy samozřejmě Pipin při nejbližší příležitosti využil. Na sněmu franských velmožů v listopadu 751 se dal zvolit franským králem a posledního merovejského vládce Childericha III. i s jeho synem odstranil do kláštera, kde oba beze stopy zmizeli. Vliv církve při nastolení nového krále se projevil i v rituálu samotné korunovace. Ta totiž proběhla podle biblického vzoru v Davidovi a Saulovi pomazáním svatými oleji. Slavnostní akt provedl metropolita Franské říše, arcibiskup Bonifác. Pomazání mělo novému vládci dodat božskou legitimitu, která v očích prostého franského lidu vyvažovala práva sesazených Merovejců. Na místo panovníků odvozujících výsadní pozice od pohanských bohů tak formálně nastoupil "král z boží milosti" (dei gratia), tj. z milosti křesťanského Boha. Papežův zásah do franské dynastické politiky i církevní pomazání nového vládce pak v průběhu dalšího vývoje položily základní kámen teorii, podle níž papežovi, jako Kristovu náměstku na zemi, náleží právo rozhodovat o trůnech a jmenovat krále i císaře.

Karel, Pipinův syn, se poprvé na dějinné scéně objevuje v roce 753. Tehdy nový papež Štěpán II., ve snaze posílit své postavení a definitivně se vymanit z vlivu Byzance, podnikl zimní cestu přes Alpy do Franské říše. Papež viděl v Pipinovi především vhodného spojence a netušil, že vlastně zahájil proces, který povede k obnově západního císařství. Pipin, který si byl velmi dobře vědom své převahy, přijal papeže v Ponthoniu, vyšel mu vstříc, poklekl před ním a poté se chopil uzdy jeho koně. Zrodil se tak nejen nový ceremoniál, ale i názor, že světští panovníci jsou štolbové papežů. Pipin Mladší projevoval Štěpánovi obřadnou úctu z čistě účelových důvodů. Ve skutečnosti to byl on, kdo byl pánem situace. Plně se to ukázalo 28.7. 754 v kostele St. Denis, kde papež Pipinovi znovu udělil pomazání a současně pomazal i Bertradu, Karla a jeho bratra Karlomana. Pod hrozbou věčného zatracení pak Franky vyzval, aby nikdy neuznávali nikoho jiného za krále, než Pipina a jeho potomky.

Spokojenost byla oboustranná. Papež získal ve franském králi mocného spojence, který se zavázal, že bude ochranou papežství proti Langobardům, že svolá vojenskou výpravu a potáhne do Itálie. Ve zvláštní smlouvě, takzvané Pipinově donaci, dokonce sliboval předat pod papežskou svrchovanost velkou část Itálie. Dané slovo Pipin skutečně dodržel a po vojenských výpravách proti Langobardům předal Štěpánovi dobytá území. Takový byl počátek zrodu nezávislého církevního státu, zvaného patrimonium sancti Petri, tedy panství svatého Petra. Ten trval až do roku 1870, od té doby přetrvává v miniaturní podobě jako Vatikán. Franský král tedy v 8. století vytvořil i podmínky pro papežskou světskou vládu, která ovlivňovala evropské dějiny po celý středověk. Na druhé straně si Pipin díky podpoře duchovní moci upevnil pozice ve Franské říši a svým potomkům zajistil dědičné držení královské hodnosti.

Když Pipin 28.9. 768 zemřel, říše byla rozdělena mezi jeho dva syny - Karla a Karlomana. Karloman však v roce 771 nečekaně zahynul, takže vláda nad celou zemí připadla Karlovi. Mocný panovník plný energie a odhodlání po kratičkém období rozpaků rychle manifestoval svoji sílu. V červnu 774 dobyl Pavii, čímž zasadil langobardské říši v severní Itálii smrtící úder. Na podrobeném teritoriu se sám ujal vlády a ke svému titulu krále Franků připojil nový titul krále Langobardů. Vyprávění o Karlově korunovaci železnou langobardskou korunou je však pozdní pověst zrozená až ve vrcholném středověku. Kromě toho se Karel, rozhodně ne náhodou, začal označovat jako patricius Romanus - od časů císaře Konstantina bylo toto čestné pojmenování udělováno příslušníkům vznešených římských rodů. Dával tak, k malé radosti papeže Hadriána I., najevo i nároky na část italského území. Neblahé tušení papežovo se naplnilo v roce 781, kdy Karel nově vymezil rozsah papežského státu, prohlásil se jeho ochráncem a zároveň proklamoval svou svrchovanost nad městem Římem. Aby toho nebylo málo, zřídil v rámci franské říše celek, který nazval Italské království. Ještě v témže roce byl na italského krále pomazán Karlův čtyřletý synek Pipin, zatímco mladší Ludvík se stal králem Akvitánským!

Nejen na jihu však vedl Karel války. Urputně též bojoval se Sasy a Bavory, kteří dělali vše proto, aby se vymanili z područí Franské říše. Dlouho jim tyto snahy vycházely. Saské kraje rozkládající se v severní Germánii mezi Rýnem a Labem, stejně jako bavorské končiny na samém východě říše nebylo snadné ovládnout. Se Sasy válčil Karel dvaatřicet let (až do roku 804) a podnikl proti nim osmnáct válečných tažení. Jejich vzpoury i odpor trestal drasticky. Během jednoho dne dal pobít 4500 Sasů a obzvláště ostře postupoval proti přežívajícím barbarským zvykům. Ve šlépějích Karla pak kráčeli misionáři, jejichž činnost byla nezáviděníhodná. Ve snaze rozšířit křesťanskou víru zaváděli vpravdě krutá opatření. Trest smrti kupříkladu hrozil za požívání masa v průběhu čtyřicetidenního půstu, za odmítání křtu i za spalování mrtvých!

Podmanění Bavorů stálo Karla méně sil a učinilo z Franské říše bezprostředního souseda pohanských Slovanů, obývajících české země, velkou část nynějšího Rakouska a Uher. Tuto oblast však považovali za sféru svého vlivu nomádští Avaři, jejichž pozice roku 796 definitivně zlomil Karlův syn Pipin, čímž mimo jiné usnadnil průnik křesťanských misionářů do Čech a na Moravu. Karel si dále úspěšně počínal v zápasech s muslimy pronikajícími na Pyrenejský poloostrov. Celé jižní předpolí Pyrenejí se nakonec ocitlo ve franských rukou. Na severu pak Karlova říše sahala až po Jutský poloostrov.

K nejmocnějšímu vládci v Evropě znovu obrátil svůj zrak papež Lev III., který žil v neustálých rozporech s římskou aristokracií. V roce 799 byl dokonce přepaden, ztýrán a uvězněn. Karel jako ochránce Říma přišel na podzim 800 papežovi na pomoc. Na shromáždění složeném z kněží i laiků zvítězila zásada, že papež nesmí být nikdy souzen. Lev III. se zároveň dočkal rehabilitace. Obavy z dalšího vývoje a touha natrvalo si zabezpečit Karlovu přízeň pak motivovaly další papežovo rozhodnutí, které vstoupilo do dějin. O velkém křesťanském svátku, ve vánoční den 25.12. 800, poté, co se Karel, oděný do šatu římského patricije, zvedl od modlitby vykonané u hrobu svatého Petra, vsadil mu Lev III. na hlavu přichystanou zlatou korunu a přítomný lid pozdravil franského panovníka jako císaře trojím zvoláním: "Vyslyš nás, Kriste! Karlu, Augustovi, Bohem korunovanému, velkému a mírotvornému císaři život a vítězství!" Potom papež oblékl Karla do purpurového pláště, políbil jej, pomazal ho, klesl před ním na kolena a pozdravil ho jaké dávné císaře. Císařství na evropském západě bylo po 324 letech obnoveno.

Papežův čin Karla Velikého poněkud překvapil, neboť si zřejmě hodlal vstavit císařskou korunu na hlavu sám. Patrně též zamýšlel projednat pečlivě celou záležitost s představiteli Byzantské říše, kde kontinuita císařství nebyla nikdy zpřetrhána. Dělal si však zbytečné starosti. Na byzantském trůně totiž seděla císařovna Irena. A franské stejně jako křesťanskořímské právo vládu žen neuznávalo, takže teoreticky byl císařský stolec volný. Šikovný papež tedy Karla předešel a navíc vzbudil dojem, že sám udělil franskému vládci císařskou hodnost. Byl to chytrý tah. Už v devátém století budou církevní představitelé prohlašovat, že císař nabývá moci teprve korunovací z rukou papeže a posléze z toho vyvozovat nadřazenost papežství nad císařstvím.

Císařská korunovace Karla Velikého neznamenala ovšem obnovení starého západořímského císařství, nýbrž vznik císařství nového, územně a ideově rozdílného od starověkého impéria. Panovník sám, vědom si, odkud pramení jeho moc, užíval označení císař, správce říše Římské a z boží milosti král Franků a Langobardů. Dosažením prestižního titulu zvýšil svou nespornou autoritu a oživil i pozdně antickou myšlenku o splývání impéria s křesťanstvím tím, že svou novou hodnost pojímal jako úkol svěřený od Boha i jako ministerium Christi, tedy službu Kristovi. V důstojenství císaře se prolnula světská složka se složkou sakrální a předurčila tak charakter vlády všech dalších středověkých křesťanských panovníků v západokřesťanském civilizačním okruhu. Vznik středověkého císařství na Západě a jeho těsné sepětí s papežstvím a křesťanskou církví dodalo vývoji nový rozměr. Císařství i křesťanství vycházely ve své podstatě z universalistických idejí, z představy, že jejich posláním je obsáhnout celý svět. Zároveň si obyvatelé Evropy museli zvykat na situaci, že mají opět dva císaře, římského a byzantského. Tento rozpor odstranilo až vyvrácení Byzance Turky roku 1453.

V Římě však Karel, na rozdíl od starověkých císařů, nesídlil. Raně středověcí panovníci obvykle vládli tak, že objížděli se svou družinou hrady, plnící též úlohu správních středisek. Zde řešili aktuální problémy, vynášeli rozsudky i rozhodnutí a zároveň konzumovali potraviny, jejichž zajišťování pro poměrně značně početnou družino bylo v tehdejších poměrech velmi náročné. To byl i případ prvního středověkého císaře. Přesto dlel Karel nejraději v Cáchách, kde si teplými prameny léčil revma, následek častých vojenských tažení. Ani jeho mohutná téměř 190 centimetrů vysoká postava s krátkou silnou šíjí a rozložitými rameny se lehce nevyrovnávala s namáhavými přesuny v drsných přírodních podmínkách. V Cáchách Karel vybudoval hlavní rezidenci s proslulým mariánským dómem a zde také kolem sebe soustředil okruh vynikajících učenců své doby. Jejich činnost byla natolik výrazná, že historikové neváhají mluvit o takzvané karolinské renesanci. Císař sám se přes veškerou nespornou píli naučil pouze číst, zběžně psát nikdy nedokázal.

Primitivnost poměrů a svár mezi křesťanskými principy a starými zvyky a obyčeji pohanské kmenové společnosti ovlivnily též Karlův osobní život. Sklon k polygamii, běžný u pohanských germánských kmenů, v něm nepotlačily ani výzvy křesťanských kněží, hrozících panovníkovi ohněm věčného zatracení. Ještě před prvním oficiálním sňatkem zplodil syna s Himiltrudou, příslušnicí kmene Franků. První manželku, langobradskou princeznu, brzy zapudil a oženil se s Hildegardou, dcerou franského velmože Gerolda. Po její smrti pojal za choť Fastradu a když i ta zemřela, vstoupil do manželství s Liutgardou. Se svými legitimními ženami měl přinejmenším dvanáct dětí, další vzešly ze čtyř mimomanželských trvalejších poměrů.

Od roku 806 pomýšlel Karel také nad řešením dědické otázky. Osud nakonec rozhodl za něho. Ze tří legitimních synů, kteří podle franského práva měli obdržet rovnocenné podíly, přežil jediný - Ludvík, později zvaný Pobožný. Toho dal Karel v roce 813 korunovat spolucísařem, to už se však blížila panovníkova smrt. V noci na 28.1. 814 se mu přitížilo a v ranních hodinách skonal. Ještě týž den byl pochován v cášském mariánském kostele. O tom, že zemřel sedě na trůně ví až pozdější pověst. Nejeden středověký císař se však řídil jejím příkladem, hodlaje i v posledních minutách života napodobit zářnou autoritu zakladatele středověkého císařství. Karlovy činy dodnes připomínají staré hrdinské eposy i slovanské a maďarské označení panovníka vzniklé zkomolením císařova jména - král, król, király.

Autor článku: Tomáš Krajča
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí